Pamatuji si, jak jsem chtěla svůj mobilní telefon. A vůbec jsem nechápala ten vztah rodičů k mobilu, kteří mi řekli, že mobilní telefon škodí zdraví. Vůbec jsem tomu nemohla uvěřit a nemohla jsem pochopit, kde rodiče na tento nesmysl přišli. Protože jak sakra může mobilní telefon škodit zdraví? Tohle bylo ještě v těch začátcích, kdy mobilní telefon nebyl tak samozřejmý a jistý a jako dnes. Protože jsem viděla, jak mnoho dětí už má mobilní telefon. Sice to nebyly žádné výkvěty techniky, ale už ho měli děti, takže jsem ho chtěla mít taky. A tohle jistě pochopíte, protože každé dítě chce zapadnout do své party.

Mobil mám stále u sebe.

A každé dítě chce mít svou partu přátel. A já jsem nebyla výjimka. A sice jsem měla dva sourozence, a byly to dvojčata, ale bylo jim o šest více než mě. Takže si jistě dokážete představit, že s desetiletým dítětem si nebudou chtít hrát šestnáctiletí kluci. Ještě k tomu, kdy už jsem byla dívka.

Mobil je můj věrný společník.

A bohužel v naší ulici nebyly vůbec žádné kamarádky, se kterými bych si mohla hrát. Všude byli samí kluci, takže jsem po tom vyrůstala s kluky. A sice mi to ale nevadilo, šlo mi hlavně o to, abych měla mobilní telefon. Toho jsem se dočkala asi až o dva roky později, protože za dva roky mi jeden z bratrů dal mobilní telefon. Který samozřejmě nekoupil, ale dej mi svůj starý, protože si bratr brzy koupil už konečně nový mobilní telefon. Byla jsem ráda, i když mi bratr dal svůj mobilní telefon, kde byly kosmetické vady. Jenomže já jsem spíše koukala na techniku než na nějakou krásu mobilu. pěkný a nový mobil jsme si koupila sama, když jsem dokončila střední školu a úspěšně jsem udělala maturitu. A práce jako odměnu za úspěch ve škole, jsme dostala od rodiny peníze. A za ty peníze jsem si konečně koupila svůj vysněný mobil. Byl skvělý a měl v sobě už fotoaparát. Přesně takový mobil jsem si přála a konečně ho mám.